Jsem tak špatná?
Dobrý večer. Ani pořádně nevím jak začít. Nyní mi je 37 let a na základní škole jsme se se spolužákem měli moc rádi a školní láska pokračovala po ukončení školní docházky. Ani nevím jak, ale postupem času jsme si šli každý svou cestou. Naše školní sleziny vždy ukázaly, že nás oba k sobě něco uvnitř přitahuje, ale vždy jsme se každý vrátili k tomu svému. Ale po dvaceti letech, kdy jsme už byli oba ve věku, kdy si každý prožil něco krásného i špatného, jsme zjistili, že naše školní láska v nás přetrvává. A začal nový vztah, kdy já vdaná, ale s manželem několik let nefungovala a on rozvedený deset let a tu dobu rok bez partnerky. Bydlíme od se 130km, ale vzdálenost nás neodradila a ve vztahu jsme vydrželi tři roky. Stýkali jsme se tak dvakrát, třikrát do měsíce a vše fungovalo jak mělo, teda si myslím. Mělo to své klady i zápory. Je ředitelem jedné velké firmy, proto je velice často na cestách a to hlavně v zahraničí. Potom tu je jeho syn, kterému se snaží být tátou ve všech směrech. Nikdy nebyla chvíle , kdybych něco z toho se snažila vyčítat. Ba naopak jsem byla trpělivá a respektovala jak práci , tak syna. Ale byly chvíle kdy jsem ho potřebovala také já a už nastal problém, který mi vždy slušně různým způsobem vysvětlil. Vždy jsem věřila, že v jeho životě jsem jen já a jiná tu být nemůže. Práce ho natolik znemožňovala, že nastala situace, kterou neumím pochopit. Ve chvíli kdy byl opět na cestách a já neměla ani tušení kde je a hlavně jestli je v pořádku , jsem den ode dne čím dál víc psala a volala, abych zjistila jaká je situace. Samozřejmě došlo k hádce, která byla zbytečná. Stačilo jedinou sms napsat, že je vše v pořádku. Po té už vztah pomalu uvadal a vrchol všeho bylo úmrtí mého kamaráda. Po té jsem žádala přítomnost přítele, abych nemusela myslet na starosti, které se kolem mě nyní točí . Rozvod , který neprobíhá zrovna nejlépe , úmrtí mého kamaráda . Vím nejsem sama kdo má takové problémy, ale o to hůř je snáším , protože v mém životě jsou jen mé děti holka 16let a kluk 11let. Rodiče nemám a bratr je o deset mladší. Je tu mnoho přátel a kamarádů, ale ty samozřejmě nenahradí rodinu. Nastává problém kdo nám v této chvilce pomůže ? Manžel neschopen postarat se o vlastní děti, rozvod se snaží znepříjemnit jak se dá a do toho všeho požádáte přítele o pomoc psychickou a přijde Vám odpověď. Je mi moc líto co se stalo, ale bylo by rozumnější se nescházet. Co Vás napadá, když mě vůbec nic. Co to je za partnery, když vás nepodpoří. Byla jsem slepá a něco přehlédla nebo to je vše jen sobecké chování. Ve snaze udělat pro něj cokoliv se mi dostalo této odpovědi. Dělám něco špatně nebo jsem vybrala toho nepravého. Neumím si představit hledat ve svém věku jiného a tím, že pro mě tu není jiná rodina, jsem z toho všeho opravdu na začátku deprese , kterou začínám nezvládat a nevím kde a jak najít řešení, aby se nestalo něco hloupého. Děkuji Vám moc Alena
PhDr.Burdova [Psycholog]