Problémy medzi partnermi
Asi jako každý, mám problémy, které na sobé pozoruji a které poodhalil dlouhodobější vztah z nynější přítelkyní.
Před pár měsíci se nám narodil krásný synek.Jako by to však byl spouštěcí motor k odhalování mích nedostatků. Přítelkyně má již dvě ratolesti z předešlých vztahů. Do narození jsem jsem je již bral jako vlastní. Nyní však tady mám vlastní krev a jsem na něj, na synka, pyšný a dávám to taky náležitě znát.Podle mého, ostatní členy domácnosti mám stale v srdci, pomáhám jim, chodíme spolu na různé akce, na návštěvy a trávíme společně volný čas, ale když jsem rozčilený, spustím slovatypu "Martínek tu má tátu, ten ho bude poslouchat!"
Ve společnosti potom vyzdvihuji jen jeho, místo toho, abych poznamenal, že tu máme již větší rodinu. Za další a né zrovna menší nedostatek vidím způsob chování při hádce, která mezi námi našla již své místo. Zaseknu se poté, když je něco, co se příčí mému ideálu, nebo navyklému chování, zvýším hlas a zanedlouho jednám, z pohledu mé partnerky, agresívně.
Jednou se mi nelíbí matčin způsob výchovy dětí, pak zase způsob chování ji samé.
V neposlední řadě jsou častým tématem hádek i nevyřešené problémy z předchozími partnery.
Pro hlubší pochopení celého problému je nutné podotknout, že partnerka žila před tím, než jsme se poznali 5 let sama a u mě došlo k životní proměně po motohavarii v roce 1992 s 34denním stavem bezvědomí. Všem, kteří si byť jen přečtou tyto řádky dopředu děkuji, protože i to je částečná pomoc. Martin
PS: Ještě jeden veliký problém, nebo neřest, Vsobě má osoba skrývá ! Jde o celkovou necitlivost k sobě samému i k osobám v mém okolí, dokonce i ke členům vlastní rodiny. Abych to trošku přiblížil: ve všech vyhrocených i srdceryvných situacích se rozesměji. Uvnitř mě to sice trápí a prožívám hlubokou bolest, ale místo toho, aby mi aspoň ukápla byť jediná slzička, smích, nebo aspoň radostný úšklebek ovládne mou tvář! Je mé chování normální, nebo nějak vysvětlitelné? Existuje ke změně nějaká cesta? Jde to prožívat situaci jeko druzí?