Som zakomplexovaná, či mám malé sebavedomie?
Dobrý deň,
mám štrnásť rokov a som pravdepodobne zakomplexovaná osoba alebo nemám žiadne sebavedomie. Viem, že dobre by bolo porozprávať o problémoch sa s mojou maminou, ale mám taký pocit, že som prestala veriť ľuďom i tým, ktorý mi boli vždy veľmi blízky. Viem, že maminu moje problémy zaujímajú, ale ja si neviem pomôcť... je mi z toho nafigu :(. Som introvertka, mám problém niekomu niečo povedať. Hanbím sa, že poviem niečo zlé, čo druhého urazí, ale ho dostanem do zlej nálady. V poslednej dobe si uvedomujem, aké trápne veci som v minulosti urobila a teraz by som chcela, aby zmizli. Trpím pocitom dokonalosti. Som perfekcionistka. Rada by som všetko mala do detailu spravené. Tento problém ma v mnohých veciach obmedzuje, ale neviem si rady. Chcela by som vás poprosiť, odborníka, či laika, či by ste mi nevedeli nejako pomôcť.
- moje malé sebavedomie. Mamina mi hovorí, že naozaj nevie prečo by som si nemala veriť, veď som inteligentná a pekná, ale ja si myslím pravý opak. Okolo mňa, je množstvo pekných dievčat a ja mám pocit, že som najškaredšia.
- neviem vyjadriť svoj názor, či nemám žiaden (pocit). Mám vedomosti, ale neviem prečo, niekedy mi nedochádzajú na jazyk tie správne slová (možno sa neviem vyjadrovať
- som veľmi tichá v triede, pretože sa bojím ako zareagujú ostatní, keď niečo poviem. Vždy som všetko vedela, som čistá jednotkárka, a preto sa bojím ako zareagujú moji spolužiaci, keď poviem niečo smiešne. Niektorí mi občas povedia, že som bifľoška, viem, že si robia srandu, ale ja to berie vážne. Preto keď poviem niečo pre nich normálne, u mňa to berú ako keby som sa pomiatla, že toto nie som ja. Ale ja nechcem byť tichá. Chcem byť počuť!
- nemám kamarátky. Som z dediny. Mala som super kamarátky, avšak rozdelili nás školy a teraz si povieme maximálne ahoj. Ja by som sa s nimi chcela kamošiť, ale neviem, či aj ony. Teraz som na 8-ročnom gymnáziu. Boli sme 4 super kamošky. Avšak minulý rok sa jedna baba s nami prestala baviť a ostali sme tri. Po prázdninách sa však už kamarátila znovu s ostatnými dvoma dievčatami, so mnou však nie. Vraj ja viem prečo. Ale ja vôbec netuším. Je to kvôli môjmu správaniu? V posledných mesiacoch sa so mnou však už nebaví celá trojka. Naša kamarátska štvorka už neexistuje. Jedna mi vôbec neodpovedá, keď sa niečo opýtam, hrozne ju tým obťažujem. Vidno to na nej. Prevracá očami a jej veta "čo zas?!" mi už lezie na nervy. Ďalšia moja najlepšia kamarátka mi už nemá čo povedať. Úplne sme sa odcudzili a ja neviem prečo. Mám aj iné kamarátky, ale ani jednej sa nemôžem úplne zdôveriť. Nemám komu povedať moje starosti, nemám sa komu vyžalovať. Neviem či je to tým, že nepočúvam tú istú hudbu, alebo sa obliekam jednoduchšie. Často sedím len tak cez prestávky na stoličke a pozerám do blba. Doma často plačem, viac ako sa smejem. Mamka mi povedala: "odosobni sa a choď ďalej so vztýčenou hlavou, neboj sa života, užívaj si ho - to je pre nich horšie ako keď vidia, že sa trápiš." Snažím sa brať túto radu k srdcu.
- často som nervózna, strnulá, smutná. Chýba mi endorfín :) , ale vážne mám často depresie, neviem si zo seba vystreliť ako iní
- mám pocit, že som ešte uzavretejšia odvtedy, čo nemám také dobré kamarátky. Možno je chyba vo mne, ale snažím sa. Mám aj veľa aktivít -výtvarnú, gitaru, angličtinu. Rada by som však chodila na volejbal alebo plávanie. Rozmýšľala o založení blogu, aby som bola otvorenejšia. Čo si o tom myslíte? Veľmi vás prosím o radu. Ak ste sa až sem dočítali, verím, že mi máte čo povedať. Ďakujem už teraz.
Mgr.Zajic [Psycholog] ten nápad s blogem, který zmiňujete na konci, není úplně špatný, ale nesmíte od něj čekat řešení své situace. To, že se veřejně "vypíšete", nemusí být navíc jen pozitivní, nebude Vás pak nic nutit se s lidmi bavit v reálném světě. Sebevědomí a sociální dovednosti tímto způsobem také nejspíš nerozvinete.
Doporučuji rozhodně získat co nejdříve nějakého spojence pro všechno, o co se snažíte. Ideálně rodiče. To, že se trápíte, rodiče jistě vidí a určitě budou ochotní Vám pomoci. Pokud spolu zajdete za rodinným psychologem, rozhodně nic nezkazíte.
Rozmyslete si, čím byste chtěla začít a na něco se zaměřte. Všechno najednou nezměníte. Možná byste se mohla kamarádek zeptat, proč se s Vámi nekamarádí, že Vám to chybí, že jste je měla a stále máte ráda. Uvidíte, co Vám řeknou, ale ať to bude cokoliv, zkuste příčinu vyřešit spolu s nimi. Pokud si špatně interpretovaly nějaké Vaše jednání, vysvětlete ho. Pokud o kamarádství ani pak nebudou stát, možná to nejsou až takové kamarádky a nebyly by Vám příliš k užitku.
Zkuste si všímat všeho, co se daří. Chápu, že máte vysoké nároky i na sebe, ale pokud si nebudete všímat menších úspěchů, pokroků, pozitivních věcí, Vaše nálada se nijak nezmění. Když si budete všímat toho, co se nedaří, rozhodně Vás to nikam neposune. Svět navíc není černobílý. Jsem si jistý, že ve třídě máte několik lidí, se kterými byste si rozuměla, nebo že každý den jsou situace, kdy byste měla téma k bavení s ostatními.
Zkuste se nad tím, co řešíte, pobavit i se svými blízkými. Píšete, že jste introvertka, ale bavit se s lidmi je spíš dovednost daná zkušenostmi. Nebýt na něco sama je velmi důležité a Vaše rodina je zkrátka první po ruce. Možná to, co prožíváte zažil někdo ve svém mládí, nebo nějaký známý, každý na to našel recept, zkuste si podobné recepty blízkých vyslechnout a nějaký použít.
Zkuste začít řešit jen část problémů, které uvádíte, ostatní nechte na později a všímejte si všeho, co problémy snižuje, ulehčuje, řeší. Až uvidíte, že je ve Vaší moci svou situaci měnit, získáte větší sebevědomí i energii k řešení dalších věcí, které chcete změnit.
Držím palce a přeji hodně štěstí!