Precitlivelost

Poslední dobou strašně brečím, možná je toho na mě teď moc, ale trvá to už tak rok, vždycky si ale řeknu, že to přejde, ale vždycky to zase přijde, stačí aby mi někdo něco řekl hlasitějším tonem, všechno mě potom strašně mrzí, a tím, že začnu brečet většinou ještě všechno zhorším, protože se na mě ten člověk ještě víc naštve. Nikdy jsem nebyla taková, nikdy jsem si nic nebrala tolik k srdci. Strašně mě šte, že mě nikdo nedokáže pochopit, protože když jsme se odstěhovali ztratila jsem všechny kamarády, dům, který jsem měla ráda, svého pejska, všechno, co jsem milovala. Na jednu stranu jsem ráda, že se moje mamka konečně rozvedla s nevlastním otcem, se kterým jsem nikdy nevycházela, řval na mě, nějáká ta bezdůvodná facka tam taky byla, ponižoval mě a stašně pil, proto se nedokázal ovládat. Hodně často se cítím osaměle, jen když vidím ty různé kamarádky jak se spolu smějí, tak probrečím celý den a celou noc. Mám přítele, který mě drží nad vodou, ale čímdál víc mu začíná lézt krkem jak jsem citlivá a že furt brečím. Když jsem s ním na vše zapomenu, ale problém je to, že se teď nevydáme často protože bydlí strašně daleko. Bojím se, že o něj přijdu. Možná to všecno přišlo i kvůli tomu, že jsem 16 let neznala svého otce, až teď jsem přemluvila mamku, aby mi prozradila kdo to je a domluvila nám schůzku, setkala jsem se sním před měsícem, ale možná jsem trošku zklamaná, protože vím, že nás opustil a nikdy se o mě nezajímal, až teď se začal snažit, ale mám pocit, že už si k němu nikdy nedokážu najít cestu, myslím že už je moc pozdě. Už nevím co mám dělat. Chci to nějak překonat, zapomenout, ale nejde to.

Komentáře uživatelů ...