Svoju školu nezvládam...
Mám 17. Môj ocko pracuje v zahraničí. 2 týždne je tam a 2 doma. Ale aj ten čas doma často trávi prácou. Mamka má epilepsiu a po každom záchvate je odrovnaná. Mám 3 mladších súrodencov. Často sa s nimi učím a nahrádzam im rodičov. Viem, že to nie je najlepšie...Neviem, čo mám robiť. Svoju školu nezvládam. Je príliš náročná a čaká od nás veľa. Aspoň to ma naučili moji spolužiaci. Po každom chýbaní to iným vyčítajú.
Niekedy ostávam doma, aby som mohla pomáhať, alebo aby som sa mohla učiť, alebo aby som mohla dospať to, čo som nestíhala (alebo tam nejdem, ak mám panický strach. Niesom z tých, ktorí majú a sú zvyknutí mať zlé známky. Bojím sa ich.). So spánkom mám problém už pár rokov. Rozmýšľala som, či by nebolo lepšie, keby som do školy chodila iba písať písomky a testy. Momentálne netuším, či by to bolo dobré, alebo zlé riešenie. Mám priateľa, ktorý pri mne stojí. Nedávno ma napadlo, čo by sa stalo, keby som sa stala teraz mamou..vyriešilo by mi to problém so školou, s absenciami v nej..bola by som doma a mohla by som sa starať o všetko, čo nestíham. Ale uvedomujem si, že by som tým pokazila život priateľovi a dieťatku..nebolo by to voči nim fér. Vlastne voči nikomu.
Moji rodičia sú úžasní. Naozaj sa pre nás snažia spraviť čo najviac. Ocko sa vždy stará, pracuje, robí nákupy, len aby sme mali všetko, aj to, čo on nemal. Dávajú nám najavo, že nás majú radi a že si vážia to, čo robíme. Mamka je skvelá žena. Bohužiaľ kvôli chorobe nemôže normálne fungovať...lekárom trvalo viac ako 5 rokov, kým jej určili správnu diagnózu a za posledný rok jej už 3krát zmenili lieky, ani jedne zo začiatku neboli dobré. Ak je jej dobre, snaží sa spraviť všetko, čo nemohla keď bola chorá. Vtedy sa často preťaží a dostane ďalší záchvat a znova sa to celé začne...
Snažím sa pred ostatnými sa prezentujem ako človek čo je v pohode a také veci ho netrápia. Pret neviem či je to naozaj také ťažké, alebo si to len zbytočne sťažujem a ľutujem sa. Mám ísť k psychológovi? Alebo k psychiatrovi? Ja vážne neviem, čo mám robiť.
Mgr.Zajic [Psycholog] jsem rád, že sama chápete, že mít dítě jako řešení problému se školou není právě ideální.
Chápu, že je toho na Vás moc. Musíte si sama určit priority a nechtít zvládat všechno, co byste chtěla. Pokud to neuděláte, budete pravděpodobně i dál přetížená. Zkuste ty priority probrat s rodiči.
Umím si představit, že v 17 letech by hlavní prioritu měla mít škola. To znamená, že pomoc doma a se sourozenci by neměla být v takovém rozsahu, abyste neměla energii na učení či dokonce ranní vstávání. Jakkoliv se Vám to může zdát elegantní, věřte že omezením docházky se Vaše úzkost ze školy nesníží. Naopak se nejspíš rozšíří i na další oblasti.
Na konci se ptáte, zda byste měla zajít k psychologovi. Asi bych Vám to doporučil, především kvůli úzkostem ze školy. Tomu, co způsobuje úzkost se nedá vyhýbat, dá se tomu jedině postavit. V momentě, kdy je úzkost velká, je proto dobré k tomu mít odborného spojence. Navíc by asi nebylo od věci, kdybyste si vyhradila více času na odpočinek, oblíbenou aktivitu, klid. Teď nejspíš namítnete, že nevíte, kam dřív, ale já namítnu, že pokud si ten čas nenajdete, nemůžete čekat změnu ;) Čím víc toho děláte, tím víc jste unavená a tím míň toho ve výsledku uděláte. Přetížená a podrážděná, plná obav, nebudete příliš užitečná ani sobě, ani okolí.
Takže: Seřaďte si priority, proberte to s rodiči, začněte řešit úzkosti, ale nikoliv tím, že budete hledat způsob, jak se stresovým situacím vyhnout. Najděte si čas na odpočinek a naberte na všechny změny síly.
Držím palce!